Český veslařský
klub Brno

Martin byl po mnoha stránkách jedinečná osobnost a člověk. Každý ho znal a vnímal trochu jinak. Netroufl bych si o něm mluvit za kohokoliv jiného. Co nás ale všechny spojuje, že jsme měli Martina rádi, že byl pro nás v našich životech nějakým způsobem důležitý.

Dovolte jeden citát, který se k němu pojí …… „Když se ptali Dalajlámy, co ho na lidech a lidskosti nejvíc překvapuje, odpověděl: Lidé. Protože obětují zdraví, aby vydělali peníze, potom obětují peníze, aby znovu získali zdraví, potom se tak znepokojují minulostí a budoucností, že si neužívají přítomnosti, a.. tak nežijí ani v přítomnosti, ani v budoucnosti. A žijí tak, jako by neměli nikdy zemřít, a potom zemřou bez toho, aby předtím žili.“

Pokud něco nejlépe vystihuje Martina, pak to, že dovedl žít život v přítomnosti – pro sebe, ale hlavně pro ostatní kolem sebe. S jeho odchodem jsem si uvědomil, že Martin byl pro mě neviditelným a obtížně vysvětlitelným pojítkem se sportem, který mám tak rád – veslováním. Poznal jsem ho v 15 letech jako soupeře, potom i parťáka z lodi a velmi rychle jako kamaráda na břehu. Pro Martina byl jeho svět kolem veslovaní. Poznal jsem ale, jak důležitá je pro něho rodina. Nejveselejší (a pro něj tak typicky vlídně ‚ukecaný‘) byl na klubu, když věděl, že doma všechno funguje a on se může věnovat své vášni – svému sportu, svým mladým veslařům a veslařkám.

Když mluvil o rodině, často zvážněl. Měl o rodinu starost, o zdraví své ženy, o to, aby byly jeho dcery v životě šťastné. O člověku se nejvíce dovíte, když společně sedíte v jedné lodi, vyhrajete, zakusíte porážku, zjistíte, kde jsou vaše hranice. Toto vše veslování umožnuje. Mnozí z nás měli možnost takto poznat, že jednou věcí jsme si u Martina mohli být jisti stejně jako že den střídá noc – nikdy žádný závod, pro ostatní možná i ztracený, nikdy jej nevzdal.

Martin měl jeden dar o kterém sám ani nevěděl. Byl v tom nejlepším slova smyslu krásně čitelný, srozumitelný, někdy až dětsky přímý. Nad věcmi složitě nepřemýšlel, ale rád se i učil nové věci a využíval nové poznatky v tréninku. A právě tato jeho povaha v kombinaci se zkušenostmi vrcholového sportovce – veslaře, umožnila, že dovedl tak dobře rozumět svým nejmladším svěřencům. Dovedl se na ně dívat skrze sebe, intuitivně a správně poznat v každém z nich jeho povahu/osobnostní zralost, potenciál i limity a podle toho s nimi tak i mluvil a trénoval. Jako s křehkými mladým osobnostmi-individualitami. Často mi říkal, že chce, aby je sport hlavně bavil ať už budou za veslem jakkoliv úspěšní. Právě i díky takovému postoji prošla jeho rukama řada veslařů/veslařek úspěšných ve vyšších kategoriích. V tomto byl jedinečný a bude i nenahraditelný.

Martina bylo všude plno. Stále mluvil, až nám tím někdy lezl na nervy. V tom byl taky svůj, nenapodobitelný. Když utichl, věděli jsme, že je nějaký problém. On ale naštěstí vždy začal opět hodně mluvit. Vím jak, mi teď bude chybět to známé… „Martin je slyšet, všechno funguje“. Často mluvil o různých problémech, chtěl je hned nezištně řešit a řešil, někdy u toho nadával ale v tom všem zůstával ohromně pozitivní – instinktivně viděl každou „láhev poloplnou“. Také proto jsem byl vždy rád v jeho přítomnosti.

Teď si budu muset vystačit jen se vzpomínkami a to bolí. Martin jako vždy nevzdal ani svůj poslední a nejtěžší závod na tomto světe. Chtěl se radovat do poslední chvíle z maličkostí, chtěl ještě vidět novou loď pro své „žáčky“, chtěl žít do poslední vteřiny, posledního výdechu. Překvapoval tím svoje okolí i lékařský personál. Ale ti, co s ním seděli v lodi – ti věděli, že to je právě on, Martin. Tím je i inspirací pro nás ostatní, kteří někdy „žijeme tak, jako bychom neměli nikdy zemřít“ Taky ale vím, že to vše bylo i zásluhou obdivuhodné podpory jeho ženy a dcer, které mu byly nejblíž. Za to mají můj největší obdiv. Říká se, že každý je nahraditelný. Po Tobě ale Marine zůstane prázdné místo, které nikdo nezaplní… Martin umřel, fyzicky tu s námi už není ale v srdcích těch, co jsme ho měli rádi nikdy neumře.

Pazdy

Vesluj s námi!

Poznejte nás trochu blíže